na Blog.cz

Málem bych tu zapomněl zmínit tvůj první vejšlap v kraťasách. Ten se odehrál v prvních hřejivých dnech jara. A tys sis to vskutku užíval. Pravda - semtam zafičel ještě větřík, ale poprvé v životě jsi zažil jaké to je chodit venku a nebýt po uši zabalen v těsném oblečení, které škrtí a brání pohybu. Mohl ses sehnout k podivným broučkům a rostlinkám - a sám se pokusit o jejich likvidaci. Neméně báječné bylo zkusit jak si povede tvé plastové autíčko na polňačce. Musím podotknout, že drsný terén zvládlo pod tvým obratným vedením skvěle. Prolézačky pak byly zkouškou tvé obratnosti a ty ses ji podrobil ochotně. Zvláště pak klouzačka - taťka si tudíž i zavzpíral. Na místě se nacházela i roura určená patrně k prolézání. Křičet do ní byla naprostá samozřejmost, ba povinnost, které ses nemohl vyhnout.

.

Uběhl další půlrok a ty mílovými kroky překonáváš překážky, odhaluješ každý den nová tajemství a vydobýváš si své místo na slunci. Už máš kamarády, už víš jak je nepříjemné příkoří (ba dokonce víš, že je to příkoří!), umíš dát najevo, že máš někoho rád, že ti chybí, umíš si říct o dobrotu, ale také razantně odmítnout blivajz. Blivajz odmítneš i s peprným komentářem (byť mamka s taťkou zatím spíš jen odhadují co jsi změtí slabik myslel. Některá slovíčka jsou téměř bezvadná - jako máma, mami, táta, tati, nebo hají, babi a teta. Některá jsou však ryze Hubičkovská a nezasvěcený jedinec by měl určité potíže ti rozumět. Třeba TITITA je traktor. BIBIBA je bábovička, GAGIAGI je v tvém slovníčku bagr. A GONGO je konev... Ztráta ponožky tě přinutila pokusit se označit i tuto věc - říkáš ponožce PIA. Čepice je pro změnu PTĚ PTĚ PTĚ. Některá slova vychází přímo ze zvuků přírody. Už víš, že ovečka dělá BÉ. Ptáčkovi říkáš PIPI a kukačka dělá KUKU. Některá slovíčka sis prozatím zkrátil na půlku (to od rodičů vyžaduje leckdy silné soustředění). Např. balon je BA, míchačka je MI, pán je PA, kolo zas KO.

A taky už víš, že tvoji kamarádi mají jména. Marečkovi řákaš MA a Nina je - světe div se - NINA! A Nina má parádu, viď! Zdá se také, že umíš už odlišit značky aut - nebo aspoň jednu. Jakmile uvídíš auto KIA, křičíš KIA! KIA!

Tak jsi nám zase onemocněl. Dostal jsi rýmu a já si vyčítám, že jsi ji asi chytl ode mě. Celou noc jsi plakal a my jsme s maminkou nevěděli co s tebou dělat a jak ti pomoci. Bojoval jsi s nastupující nemocí a trpěl jsi. Se sevřeným srdcem jsem poslouchal jak chrochtáš z peřinek když jsi konečně po neklidném převalování usnul.

Druhý den byla maminka s tebou u lékaře a cestou domů jste se za mnou stavili do práce, protože tatínek je sklerotik a zapomněl si doma telefon. Maminka zastavila s autem na ulici a já  jen vyběhl ven, vyzvednout si tu zvonící věc, se kterou si tak rád hraješ. Seděl jsi ve své kolíbce na místě spolujezdce. Bylo vidět, že máš už horečku. Ležel jsi smutně a bez nálady zaklíněný ve vajíčku ze kterého už pomalu vyrůstáš. Ale když jsem zaklepal na okno tak ses na mě podíval a usmál ses. Malé děti mají právo křičet a plakat i když jim nic není, natož, když jsou nemocné. A tobě bylo špatně, byl jsi unavený a přesto jsi se na mě usmál a obdaroval mě tak na celý den! Kéž by i dospělí uměli být tak štědří - i když jim zrovna není dobře. Ani nevíš jak ti za to děkuji.

Je spousta věci, které tě nechají chladným. Prostě ne vše ti stojí za ztrátu času. Ale květiny a rostlinky vůbec do té kategorie nepatří. Jednou jsem ti na dvoře ukázal zářivě rudou růži. A pozoroval jsem, co ty na to. Květiny mají lidé většinou spojeny s křehkostí, něhou a krásou. Tobě nikdo nic o tom jak vnímat květy nikdy nevyprávěl. A pokud ano, nerozuměl bys. Proto jsem byl zvědavý, jaké pocity v tobě květ vyvolá. Hned bylo vidět jak se celá tvoje bytůstka zkoncentrovala. Snad vteřinu či dvě trvající ztichnutí a pak přišlo pár vteřin pozorování. Co to jen je? Tak barevné... Ale jen se dívat to nestačí. Lačně jsi natáhl ručičku. Tak jsem tě v náručí dal ke květině blíž a tys nesměle do lístku cvrnknul prstem. A pak ses najednou rozvášnil a tvoje buclaté ručky už už chtěly trhat. Bylo mi jasné, že ti nejde o ničení. Ty prostě poznáváš. Dalo by se to nazvat "destrukční autoedukace". A protože jsem ti v této sebevýchově nechtěl bránit, nechal jsem tě jeden okvětní lístek utrhnout.

Ten byl jemný, viď! Chuť nicmoc, ale každopádně zajímavé. V ten moment sis všiml, že celá zahrada je plná lístků, větviček a kvítků. Tvá vášnivost začala nabírat nekontrolovatelných obrátek a projevovala se rozptýlenou touhou otestovat vše a pokud možno hned a naráz... V takovou chvíli udržet tě v náručí je skutečným uměním. 

Tak máš za sebou první víkend u babičky.  Maminka byla v práci a na mě něco lezlo (myslím nemoc, ne nějaké zvíře). A tak jsem byl doma a bylo mi smutno. Pořád jsem se přistihoval, že tě chci jít zkontrolovat, jak si hraješ, nebo jsem vše dělal obezřetně a potichu, abych tě nebudil. A když mi pak došlo, že jsem doma sám, tak mi bylo smutno ještě víc.

Musel jsem babičce zatelefonovat, abych alespoň slyšel jak u babičky pískáš  a vřeštíš. Když jsi v zápalu svých aktivit, dovedeš být pořádně hlučný. A taky že jsi byl v dobrém rozmaru! Až mě mrzelo, jak ti s  maminkou nechybíme. Ale na druhou stranu jsem byl rád, jak se dokážeš novému prostředí přizpůsobit. S babičkou sis moc rozuměl. A babička byla taky ráda. Zvlášť ocenila, jak jsi ji do úmoru dělal pořádek v hrncích...

Jak už jsem tu zmínil, máš velmi rád kašičku. Hlavně k večeři. A když je s piškoty, oplatkem nebo s medem, tak funíš blahem. Maminka tě posadí za tvůj stoleček a lžičkou do tebe láduje tuto lahodnou krmi. Jednou jsi byl ale nemocný a maminka musela jít pracovat, tak jsem se o tebe staral já. A tobě skoro čtyři dny nebylo dobře a měl jsi horečky. A když je někomu těžko, tak nechce papat. Ani kašička ti neudělal radost. A pak po čtyřech dnech přišla naše veselá sousedka. Tatínek před tebou mával lžičkou s kaší a ty jsi mě jen odstrčil a byl jsi smutný.

Ale veselá sousedka řekla, ať papáš sám. A to jsi najednou ožil. Vzal sis lžíci a velmi entuziasticky jsi začal kašičku míchat a plácat do její tuhnoucí hladiny. A pak jsi dokonce učinil pokus vpravit kaši do sebe klasickou cestou - tj. lžící do pusinky. Pravda: trefoval se více do čelíčka a vlásků, ale ta snaha byla velkolepá. A ta sranda. kaše byl všude: na stole, na koberci, na tatínkovi. Naučil ses totiž kaši střílet kolem sebe. Nakonec jsi našel k papání kaše zkratku: přímo ručičkama. No co už: invence se cení...

Pro malého chlapečka jako jsi ty je den dlouhý jako měsíc a měsíc dlouhý jako rok. Proč? Protože vše je nové, vše je potřeba prožít a vše je veliké. A hlavně je toho tolik! Každý okamžik je tak trochu nový svět, do kterého vstupuješ a jen máloco se opakuje. Ale něco se přece jen opakuje a ty si toho všímáš a máš pak radost. Protože, kdo si toho všímá, ten zažívá sílu zkušenosti a odhaluje paměť. Proto rád opakuješ věci, které už znáš - protože fungují -  a ještě radši poznáváš nové a hledáš souvislosti. Hledáš je po svém, ale náruživě a pozorně. My s maminkou si toho moc dobře všímáme a vidíme každý tvůj úspěch. Je to těžká práce, já vím. Když se já něco nového učím (protože pořád je co se učit), tak už mám tu výhodu, že spoustu věcí znám a mohu srovnávat. Ale pro tebe je to dřina. My dospělí říkáme: "děti si hrají". Ale děti pracují a těžce pracují. Málo který dospělý je takový dříč, jako vy - malí vědci a odhodlaní průkopníci životem (kéž bych já měl stále takové nadšení a touhu, jakou ty vyzařuješ každý den už od kuropění).

Možná sis všiml, že ti tu popisuji tvoji první zimu, jaro, léto... A co bude dál? Podzim a pak znovu zima. Ano - žádné jiné období už není. Jen čtyři. Na podzim ses narodil. A protože znovu nastal podzim, tak ti je už rok. Listí, které mělo sytou zeleň, nyní zčervenalo a zežloutlo. Květiny uvadly a motýli, včely a další brouci se schovali před nadcházející zimou. Listí ze stromů pak opadá a děti si z něj dělají draky, nebo velké hromady, do kterých pak skáčí (to tě naučím, je to ohromná sranda). Takhle vypadá období, kdy slavíš narozeniny. Už jsi velký kluk, nebo takový větší klouček. Každopádně "miminko" se ti už říkat nedá. Dokonce jsi už udělal první krůčky! Ale jsi zatím opatrný a - proč to nepřiznat - trochu bojácný. Ale to  nevadí. Strach má svoje místo. Nikdy nezmizí, jen nás nesmí ochromit. A ty se ochromit nedáš. Pořád to zkoušíš a hledáš v sobě odhodlání a jistotu a když se na to cítíš tak se rozcapkáš - třeba mamince do náruče. Ale pak rychle na zem - jistota je přecejen jistota. 

Zpět k tvým narozeninám. To je den, ve kterém ses přesně před rokem narodil. Rok je když uběhne dvanáct měsíců (to ti vysvětlím později). A jak už má někdo rok, tak to už je něco. To už znáš spoustu věcí a dospělí už berou tvoje projevy mnohem víc vážně. No a narozeniny - zvlášť ty první - se musí oslavit. Oslava znamená, že lidé vyjadřují svoji radost, radost nad tím, že jsi mezi nimi a ty dáváš najevo, že můžeš s těmito lidmi sdílet svět. A je to také vyjádření vděčnosti - za prožitý rok, za to, čím nás obohatil. Ať už totiž uplynulý rok přinesl cokoliv, tak nás změnil a je jen na nás, jestli z toho umíme vytěžit něco dobrého pro nás samé. A ty jsi v této první zkoušce obstál. Máš jeden rok a umíš vše, co jednoletý chlapeček umět má. Je možná pravda, že některé děti umí víc (a některé míň). Ale my už s maminkou vidíme, že máš své tempo. A to není vůbec pomalé. Jsi vnímavý, jsi opatrný, jsi odvážný. Máš v sobě nadšení i zaujetí. A když je před tebou problém, tak ho zarputile, vážně a odhodlaně řešíš. Nenecháš se odradit. To jsou vlastnosti, které ti leckterý dospělý může závidět (možná i většina).

Na tvé narozeniny přišly tvoje babičky, prababičky, tety a strejdové, i sestřenice. Dostal jsi dárky i od veselých sousedů, kteří si na tebe vždy vzpomenou s nějakým pamlskem nebo hračkou (promiň - pracovním nástrojem). Dokonce jsi dostal dva dorty! Jeden vypadal jako želva a druhý byl kulatý a měkký - ten byl určen k demolování. Jinými slovy - měl jsi výsostní právo do něj praštit nebo pořádné hrábnout a ochutnat. Ty jsi se ovšem zachoval jako distingovaný aristokrat, který čeká na příbor. Očividně ses rozpakoval investovat do svého dortu razantní úder. A tak jsme tě netrápili - maminka ti nabrala na prstík a dala ochutnat. Ale ty prostě nejraději papáš kašičku - a to ze lžičky! Tatínek to ovšem nevydržel. Asi se v něm ozvalo dětství, či co (v tvém věku se rovněž rozpakoval praštit do dortu) a tak - jakoby chtěl dohnat, co v mládí zameškal, do tvého dortu praštil sám. Jenže, když tohle udělá dospělý, vypadá jako blb (nejapný člověk). Prostě má spontánnost nebyla nadána bezelstnou bezprostředností malých dětí. Každopádně jsme museli dlouho čistit kuchyň  - i tatínka. Ale myslím, že narozeniny tě nezklamaly. Dostal jsi spoustu dárků - a hlavně i ty, které pípají a hrají a uspokojí tvojí touhu řešit problém a překonávat hranice své zručnosti.