Skorodenik - Články

Poprvé v kraťasách

Thu, 16 Jun 2011 22:31:24 +0200

Málem bych tu zapomněl zmínit tvůj první vejšlap v kraťasách. Ten se odehrál v prvních hřejivých dnech jara. A tys sis to vskutku užíval. Pravda - semtam zafičel ještě větřík, ale poprvé v životě jsi zažil jaké to je chodit venku a nebýt po uši zabalen v těsném oblečení, které škrtí a brání pohybu. Mohl ses sehnout k podivným broučkům a rostlinkám - a sám se pokusit o jejich likvidaci. Neméně báječné bylo zkusit jak si povede tvé plastové autíčko na polňačce. Musím podotknout, že drsný terén zvládlo pod tvým obratným vedením skvěle. Prolézačky pak byly zkouškou tvé obratnosti a ty ses ji podrobil ochotně. Zvláště pak klouzačka - taťka si tudíž i zavzpíral. Na místě se nacházela i roura určená patrně k prolézání. Křičet do ní byla naprostá samozřejmost, ba povinnost, které ses nemohl vyhnout.

Technik

Sat, 11 Jun 2011 22:27:49 +0200

Jeden sklon se ti rozhodně upřít nedá: sklon řešit a objevovat svět techniky. Velice rychle jsi odlišil hračku od opravdové "dospělácké věci". Marně jsme se ti s mamimkou snažili nabídnout parádní pestrobarevný mobilní telefon z hračkářství.Unuděně sis ho prohlédl a lačně zaměřil pohled na ten opravdový. Buclaté ručičky zapatlané od kaše, či jiných lepivých nebo alespoň mastných substancí, prudce a majetnicky hrábly po tom zajímavém technickém elementu. Pokud maminka nebo tatínek včas nezasáhli, tvoje zdatnost se projevila přeinstalováním softwaru či demontáží hardwaru. Částečně jsme se výsledky tvé snahy analyzovat "pajšl" technických zázraků snažili eliminovat tak, že jsme ti nabídli vyřazené nefunkční mobilní telefony a fotoaparáty. Byl to úspěch jen do doby, než jsi zjistil, že mašinka nebliká a nepípá a dal jsi to najevo znechuceným odmrštěním věci, popřípadě jsi ten vergl šel s nakvašeným výrazem a brbláním k rodičům reklamovat.

Hubičkův slovníček

Sat, 11 Jun 2011 21:54:33 +0200

Uběhl další půlrok a ty mílovými kroky překonáváš překážky, odhaluješ každý den nová tajemství a vydobýváš si své místo na slunci. Už máš kamarády, už víš jak je nepříjemné příkoří (ba dokonce víš, že je to příkoří!), umíš dát najevo, že máš někoho rád, že ti chybí, umíš si říct o dobrotu, ale také razantně odmítnout blivajz. Blivajz odmítneš i s peprným komentářem (byť mamka s taťkou zatím spíš jen odhadují co jsi změtí slabik myslel. Některá slovíčka jsou téměř bezvadná - jako máma, mami, táta, tati, nebo hají, babi a teta. Některá jsou však ryze Hubičkovská a nezasvěcený jedinec by měl určité potíže ti rozumět. Třeba TITITA je traktor. BIBIBA je bábovička, GAGIAGI je v tvém slovníčku bagr. A GONGO je konev... Ztráta ponožky tě přinutila pokusit se označit i tuto věc - říkáš ponožce PIA. Čepice je pro změnu PTĚ PTĚ PTĚ. Některá slova vychází přímo ze zvuků přírody. Už víš, že ovečka dělá BÉ. Ptáčkovi říkáš PIPI a kukačka dělá KUKU. Některá slovíčka sis prozatím zkrátil na půlku (to od rodičů vyžaduje leckdy silné soustředění). Např. balon je BA, míchačka je MI, pán je PA, kolo zas KO.

A taky už víš, že tvoji kamarádi mají jména. Marečkovi řákaš MA a Nina je - světe div se - NINA! A Nina má parádu, viď! Zdá se také, že umíš už odlišit značky aut - nebo aspoň jednu. Jakmile uvídíš auto KIA, křičíš KIA! KIA!

Marůdek

Tue, 30 Nov 2010 11:14:59 +0100

Tak jsi nám zase onemocněl. Dostal jsi rýmu a já si vyčítám, že jsi ji asi chytl ode mě. Celou noc jsi plakal a my jsme s maminkou nevěděli co s tebou dělat a jak ti pomoci. Bojoval jsi s nastupující nemocí a trpěl jsi. Se sevřeným srdcem jsem poslouchal jak chrochtáš z peřinek když jsi konečně po neklidném převalování usnul.

Druhý den byla maminka s tebou u lékaře a cestou domů jste se za mnou stavili do práce, protože tatínek je sklerotik a zapomněl si doma telefon. Maminka zastavila s autem na ulici a já jen vyběhl ven, vyzvednout si tu zvonící věc, se kterou si tak rád hraješ. Seděl jsi ve své kolíbce na místě spolujezdce. Bylo vidět, že máš už horečku. Ležel jsi smutně a bez nálady zaklíněný ve vajíčku ze kterého už pomalu vyrůstáš. Ale když jsem zaklepal na okno tak ses na mě podíval a usmál ses. Malé děti mají právo křičet a plakat i když jim nic není, natož, když jsou nemocné. A tobě bylo špatně, byl jsi unavený a přesto jsi se na mě usmál a obdaroval mě tak na celý den! Kéž by i dospělí uměli být tak štědří - i když jim zrovna není dobře. Ani nevíš jak ti za to děkuji.

Tvoje setkání s růží

Tue, 30 Nov 2010 09:30:52 +0100

Je spousta věci, které tě nechají chladným. Prostě ne vše ti stojí za ztrátu času. Ale květiny a rostlinky vůbec do té kategorie nepatří. Jednou jsem ti na dvoře ukázal zářivě rudou růži. A pozoroval jsem, co ty na to. Květiny mají lidé většinou spojeny s křehkostí, něhou a krásou. Tobě nikdo nic o tom jak vnímat květy nikdy nevyprávěl. A pokud ano, nerozuměl bys. Proto jsem byl zvědavý, jaké pocity v tobě květ vyvolá. Hned bylo vidět jak se celá tvoje bytůstka zkoncentrovala. Snad vteřinu či dvě trvající ztichnutí a pak přišlo pár vteřin pozorování. Co to jen je? Tak barevné... Ale jen se dívat to nestačí. Lačně jsi natáhl ručičku. Tak jsem tě v náručí dal ke květině blíž a tys nesměle do lístku cvrnknul prstem. A pak ses najednou rozvášnil a tvoje buclaté ručky už už chtěly trhat. Bylo mi jasné, že ti nejde o ničení. Ty prostě poznáváš. Dalo by se to nazvat "destrukční autoedukace". A protože jsem ti v této sebevýchově nechtěl bránit, nechal jsem tě jeden okvětní lístek utrhnout.

Ten byl jemný, viď! Chuť nicmoc, ale každopádně zajímavé. V ten moment sis všiml, že celá zahrada je plná lístků, větviček a kvítků. Tvá vášnivost začala nabírat nekontrolovatelných obrátek a projevovala se rozptýlenou touhou otestovat vše a pokud možno hned a naráz... V takovou chvíli udržet tě v náručí je skutečným uměním.

Taťkovi bylo smutno

Tue, 30 Nov 2010 08:17:40 +0100

Tak máš za sebou první víkend u babičky. Maminka byla v práci a na mě něco lezlo (myslím nemoc, ne nějaké zvíře). A tak jsem byl doma a bylo mi smutno. Pořád jsem se přistihoval, že tě chci jít zkontrolovat, jak si hraješ, nebo jsem vše dělal obezřetně a potichu, abych tě nebudil. A když mi pak došlo, že jsem doma sám, tak mi bylo smutno ještě víc.

Musel jsem babičce zatelefonovat, abych alespoň slyšel jak u babičky pískáš a vřeštíš. Když jsi v zápalu svých aktivit, dovedeš být pořádně hlučný. A taky že jsi byl v dobrém rozmaru! Až mě mrzelo, jak ti s maminkou nechybíme. Ale na druhou stranu jsem byl rád, jak se dokážeš novému prostředí přizpůsobit. S babičkou sis moc rozuměl. A babička byla taky ráda. Zvlášť ocenila, jak jsi ji do úmoru dělal pořádek v hrncích...

Junior erectus

Sat, 27 Nov 2010 17:10:14 +0100

Plazení!

Sat, 27 Nov 2010 16:56:02 +0100

Kašojídek

Sat, 27 Nov 2010 15:43:17 +0100

Jak už jsem tu zmínil, máš velmi rád kašičku. Hlavně k večeři. A když je s piškoty, oplatkem nebo s medem, tak funíš blahem. Maminka tě posadí za tvůj stoleček a lžičkou do tebe láduje tuto lahodnou krmi. Jednou jsi byl ale nemocný a maminka musela jít pracovat, tak jsem se o tebe staral já. A tobě skoro čtyři dny nebylo dobře a měl jsi horečky. A když je někomu těžko, tak nechce papat. Ani kašička ti neudělal radost. A pak po čtyřech dnech přišla naše veselá sousedka. Tatínek před tebou mával lžičkou s kaší a ty jsi mě jen odstrčil a byl jsi smutný.

Ale veselá sousedka řekla, ať papáš sám. A to jsi najednou ožil. Vzal sis lžíci a velmi entuziasticky jsi začal kašičku míchat a plácat do její tuhnoucí hladiny. A pak jsi dokonce učinil pokus vpravit kaši do sebe klasickou cestou - tj. lžící do pusinky. Pravda: trefoval se více do čelíčka a vlásků, ale ta snaha byla velkolepá. A ta sranda. kaše byl všude: na stole, na koberci, na tatínkovi. Naučil ses totiž kaši střílet kolem sebe. Nakonec jsi našel k papání kaše zkratku: přímo ručičkama. No co už: invence se cení...

Tvoje první narozeniny!

Sat, 27 Nov 2010 00:26:35 +0100

Pro malého chlapečka jako jsi ty je den dlouhý jako měsíc a měsíc dlouhý jako rok. Proč? Protože vše je nové, vše je potřeba prožít a vše je veliké. A hlavně je toho tolik! Každý okamžik je tak trochu nový svět, do kterého vstupuješ a jen máloco se opakuje. Ale něco se přece jen opakuje a ty si toho všímáš a máš pak radost. Protože, kdo si toho všímá, ten zažívá sílu zkušenosti a odhaluje paměť. Proto rád opakuješ věci, které už znáš - protože fungují - a ještě radši poznáváš nové a hledáš souvislosti. Hledáš je po svém, ale náruživě a pozorně. My s maminkou si toho moc dobře všímáme a vidíme každý tvůj úspěch. Je to těžká práce, já vím. Když se já něco nového učím (protože pořád je co se učit), tak už mám tu výhodu, že spoustu věcí znám a mohu srovnávat. Ale pro tebe je to dřina. My dospělí říkáme: "děti si hrají". Ale děti pracují a těžce pracují. Málo který dospělý je takový dříč, jako vy - malí vědci a odhodlaní průkopníci životem (kéž bych já měl stále takové nadšení a touhu, jakou ty vyzařuješ každý den už od kuropění).

Možná sis všiml, že ti tu popisuji tvoji první zimu, jaro, léto... A co bude dál? Podzim a pak znovu zima. Ano - žádné jiné období už není. Jen čtyři. Na podzim ses narodil. A protože znovu nastal podzim, tak ti je už rok. Listí, které mělo sytou zeleň, nyní zčervenalo a zežloutlo. Květiny uvadly a motýli, včely a další brouci se schovali před nadcházející zimou. Listí ze stromů pak opadá a děti si z něj dělají draky, nebo velké hromady, do kterých pak skáčí (to tě naučím, je to ohromná sranda). Takhle vypadá období, kdy slavíš narozeniny. Už jsi velký kluk, nebo takový větší klouček. Každopádně "miminko" se ti už říkat nedá. Dokonce jsi už udělal první krůčky! Ale jsi zatím opatrný a - proč to nepřiznat - trochu bojácný. Ale to nevadí. Strach má svoje místo. Nikdy nezmizí, jen nás nesmí ochromit. A ty se ochromit nedáš. Pořád to zkoušíš a hledáš v sobě odhodlání a jistotu a když se na to cítíš tak se rozcapkáš - třeba mamince do náruče. Ale pak rychle na zem - jistota je přecejen jistota.

Zpět k tvým narozeninám. To je den, ve kterém ses přesně před rokem narodil. Rok je když uběhne dvanáct měsíců (to ti vysvětlím později). A jak už má někdo rok, tak to už je něco. To už znáš spoustu věcí a dospělí už berou tvoje projevy mnohem víc vážně. No a narozeniny - zvlášť ty první - se musí oslavit. Oslava znamená, že lidé vyjadřují svoji radost, radost nad tím, že jsi mezi nimi a ty dáváš najevo, že můžeš s těmito lidmi sdílet svět. A je to také vyjádření vděčnosti - za prožitý rok, za to, čím nás obohatil. Ať už totiž uplynulý rok přinesl cokoliv, tak nás změnil a je jen na nás, jestli z toho umíme vytěžit něco dobrého pro nás samé. A ty jsi v této první zkoušce obstál. Máš jeden rok a umíš vše, co jednoletý chlapeček umět má. Je možná pravda, že některé děti umí víc (a některé míň). Ale my už s maminkou vidíme, že máš své tempo. A to není vůbec pomalé. Jsi vnímavý, jsi opatrný, jsi odvážný. Máš v sobě nadšení i zaujetí. A když je před tebou problém, tak ho zarputile, vážně a odhodlaně řešíš. Nenecháš se odradit. To jsou vlastnosti, které ti leckterý dospělý může závidět (možná i většina).

Na tvé narozeniny přišly tvoje babičky, prababičky, tety a strejdové, i sestřenice. Dostal jsi dárky i od veselých sousedů, kteří si na tebe vždy vzpomenou s nějakým pamlskem nebo hračkou (promiň - pracovním nástrojem). Dokonce jsi dostal dva dorty! Jeden vypadal jako želva a druhý byl kulatý a měkký - ten byl určen k demolování. Jinými slovy - měl jsi výsostní právo do něj praštit nebo pořádné hrábnout a ochutnat. Ty jsi se ovšem zachoval jako distingovaný aristokrat, který čeká na příbor. Očividně ses rozpakoval investovat do svého dortu razantní úder. A tak jsme tě netrápili - maminka ti nabrala na prstík a dala ochutnat. Ale ty prostě nejraději papáš kašičku - a to ze lžičky! Tatínek to ovšem nevydržel. Asi se v něm ozvalo dětství, či co (v tvém věku se rovněž rozpakoval praštit do dortu) a tak - jakoby chtěl dohnat, co v mládí zameškal, do tvého dortu praštil sám. Jenže, když tohle udělá dospělý, vypadá jako blb (nejapný člověk). Prostě má spontánnost nebyla nadána bezelstnou bezprostředností malých dětí. Každopádně jsme museli dlouho čistit kuchyň - i tatínka. Ale myslím, že narozeniny tě nezklamaly. Dostal jsi spoustu dárků - a hlavně i ty, které pípají a hrají a uspokojí tvojí touhu řešit problém a překonávat hranice své zručnosti.

A tvoje první léto!

Fri, 26 Nov 2010 20:34:48 +0100

Jaro se přerodilo v léto a ty ses konečně mohl vykuklit ze všech deček, kabátů, kulichů a rukaviček. Konečně jsi poznal, že sluníčko umí taky hřát. Někdy pořádně, takže jsme ti museli dát slušivou kšiltovku. Kočárek, který spíše připomínal obrněný tank, jsme vyměnili za lehčí a svižnější a ty, usazen jako velkomožný pán jsi seděl a kynul kolemjdoucím. Nebo alespoň ukazoval nově poznané věci a svojí vlastní řečí (tzv. miminkovštinou) jsi vše komentoval.

V té tobě jsi už dokonce vyslovil první slabiky. Tvé "tatata" mi udělalo nesmírnou radost! Každou chvíli jsme tě s maminkou přemlouvali, ať to řekneš znovu. A když jsi měl dobrou náladu, tak jsi nám to blahosklonně zopakoval. Už jsi samozřejmě uměl nejen zvednout hlavičku (u miminek se tomu říká pasení koníčků), ale už jsi se převaloval na zádička a postupně se začal přemisťovat po čtyřech. A to byl fofr! Hned jsi pochopil, že plazení je nepraktické, a že čtyřnohý cval, ba sprint, je nesmírně užitečná záležitost, pokud jde o poznávání světa (zatím tedy hlavně obýváku).

S maminkou jsme samozřejmě měli obrovskou radost, ale chtělo to taky zvýšenou ostražitost. Co bylo v dosahu, to jsi svými prstíčky chtěl zpracovat. A samosebou taky pusinkou. Všechno má přece fajn tvar a někdy i zajímavou chuť. Obzvlášt sis liboval v kovovém zvonečku. Za krátkou chvíli jsi pochopil, jak ho držet, aby zvonil co nejlépe a pak jsi cinkal jak smyslů zbavený. Pokud cinkání ustalo, bylo nám s maminkou jasné, že se ho pokoušíš spapat.

Ale co byl určitě velký pokrok, bylo tvoje postavení se na nožičky!. Chtělo to hodně odvahy a odhodlání, ale nakonec jsi to zvládl. Jako by nic jsi jako mraveneček přicupital ke křeslu- samozřejmě po čtyřech. Jenže pak jsi se o křeslo opřel a a prohlížel sis, co na něm leží. Ale nedosáhl jsi kam jsi potřeboval a nebylo to moc pohodlné. A tak ses pevně křesla chytil a znenadání ses napružil jak luk a už jsi skoro stál. Ale pořád do byla pozice poněkud nejistá, tak jsi za velkého balancování a s přispěním notné dávky opatrnosti přisunul jednu nožičku a pak druhou! A já jsem jen zíral, jak to zvládáš!

S maminkou jsme z toho byli nadšeni, ale ty jsi tomu - alespoň se to tak zdálo - moc velký význam nepřikládal. Daleko víc než o nějaké stání ti totiž šlo o to, zjistit, co na tom křesle je. A konečně jsi tam dosáhl. V nejistém stoji sis tak konečně mohl prohlédnout krémy a oblečení, co tam ležely. A jak jsi se naučil balancovat na zadních, tak už se vše zdálo mnohem dosažitelnější - hlavně ovladače na televizi a telefony. Telefony to je vůbec tvá veliká vášeň. Pořád mačkat a sledovat, jak to pípá. Jednou jsi dokonce objednal přes WAP službu pravidelného zasílání zpráv ze sportu, ze zahraničí a informace o počasí. Nevíme s maminkou jak se ti to povedlo, každopádně jsme museli volat operátorovi a zeptat se ho, které všechny služby to vlastně máme teď objednané a jak je opět zrušit...

A protože bylo léto, tak jsme vyráželi i na procházky a výlety. Chodili jsme do polí, nebo do města a ty jsi vše pozoroval a s vážnou tváří vyhodnocoval. Byli jsme se podívat i na Vranovskou přehradu. To bylo vody, viď! Měl jsi slušivou modrou čepičku a každou chvíli sis přihnul ze své modré lahve (modrá ti vůbec sekne!). S maminkou jsme si pak dali pizzu a když jsi usnul, tak jsme se vyvalili ve stínu stromů do trávy a odpočívali.

Léto bylo fajn!

Tvoje první jaro

Fri, 26 Nov 2010 16:29:07 +0100

První rok je určitě náročný. Zvlášť pro rodiče, kteří mají svoje první miminko. Pořád jsme se učili nové věci. A každou chvíli jsme mysleli, že děláme něco špatně. A ty jsi byl pán domu, který všemu velel. Maminka měla hodně hodně práce. Někdy to vypadalo, že nikdy nespí. A byla unavená. Až jsem si někdy myslel, že se z toho zblázní. Ale maminka je statečná a všechno zvládla. A víš proč? Protože by tě samou lásko snědla! Ale neboj, to se jen tak říká.

A pak přišlo jaro - tvoje první jaro. Už jsi byl větší. Rosteš totiž jako z vody. Jaro je moc pěkné období v roce. Možná nejhezčí. Už jsem ti říkal, že podzim je barevný, ale jaro je taky barevné a svěží a vše voní a probouzí se. Na podzim vše usíná, ale jaro - jaro je zrození. A když jsme tě vozili v kočárku, tak jsi poprvé uslyšel ptáčky a ucítil vůni květin. Asi jsi o tom moc nepřemýšlel, ale určitě jsi to vnímal.

A příroda vnímala tebe. Motýli kolem tebe létali a důkladně si tě prohlédli a Včelky taky (ale na ty opatrně!). konečně sis také mohl pořádně prohlédnout Betynu (tu naši fenu). Vykukoval jsi z kočárku a ona hopsala okolo a věnovala se svým obvyklým aktivitám (většinou je to hon za oříškem, popřípadě míčkem). Pro tebe to ale byla podivná chlupatá věc, kterou sis ale se zájmem prohlížel. Na nic ses ale nedíval příliš dlouho. Je přece tolik věcí, které jsi musel vidět a vyzkoušet! A jak jsi rostl, tak v tobě rostl zájem - o všechno!

Ale bylo jaro a konečně začalo být trochu teplo. I když tohle jaro přišlo hodně pozdě a zima se občas ještě aspoň na chvíli ráda vrátila. Ale když slunce vykouklo a hřálo, tak maminka využila této příležitosti a připravila oběd na dvoře. Byl to náš první oběd venku. Dřív jsme bydlili ve městě a tam to moc nejde. Ale teď jsme na vesnici a nadlábnout se venku je moc fajn. Ty sis hověl v pelíšku a my jsme si maminkou udělali gurmánské poledne.

A když jsme tak prožívali jaro, pořád jsme se těšili až budeš větší a budeme ti moct o všem něco povědět, všechno ti ukázat. Pro tebe ale ze všeho nejdůležitější byla maminka. U ni bylo teplo, mlíčko a

nekonečné množství lásky. Ty jsi to moc dobře věděl a její náruč ti nikdy nic na světě nenahradí. Věř mi. Maminky jsou výjimečné bytosti.

A možná díky maminkám každý rok přijde jaro, protože jaro je zrození, nová síla a chuť do života. To vše máme od

maminek.

Tvoje první zima

Fri, 26 Nov 2010 15:24:30 +0100

A pak začala zima. A byla to dlouhá a mrazivá zima. tys byl úplně malinkatý, takže si to určitě

nepamatuješ. Když jsi se narodil, listí už opadalo a žlutočervené kouzlo přírody zešedlo (tyhle barevné hry brzy poznáš). Lidé začali nosit teplé oblečení a lehkost s nenuceností ,které má v sobě obvykle letní oblečení se vystřídalo v poněkud komičtější zimní oděvy. Lidé pak vypadají spíše jako larvy. I tebe jsme museli pořádně zachumlat v kočárku (zeleně zbarvený a s nápisem "KING"), aby tě netrápila zima.

Zima je totiž nepříjemná, protože tě zebou ruce a nos a každou chvíli můžeš uklouznout na ledu (tatínek sebou tu zimu švihnul hodněkrát). Ale když se pěkně zachumláš, tak může být zima i hezká. Zvlášť když nasněží. Všude je pak bílo.

Tuhle zimu sněžilo hodně. Před domem jsme měli víc jak půl metru sněhu (to bylo víc než kolik jsi v té době měřil. takže by ti to bylo až nad hlavu!). Ale nutno přiznat, že to byl i důsledek toho, že tatínek nestíhal sníh uklízet.

Tu zimu jsi prožil také své první Vánoce.

To je takový čas, kdy si lidé nazdobí stromek a dávají si dárky. My jsme si moc dárků nedávali. A ty, co jsme si dali se týkaly hlavně tebe. Pomáhaly nám se o tebe lépe starat. Tebe Vánoce moc nezajímaly. Zápasil jsi s prdíky... A

byl to boj! Dlouhé noci jsi heroicky soupeřil s tímto nepříjemným zloduchem. A ještě dlouhé měsíce potom. A maminka s tatínkem (hlavně tedy maminka) dlouhé noci probděli a přemýšleli jak ti v tom zápase pomoci. Přes den jsi pak spával venku. Byla sice tuhá zima, ale tobě to bylo fuk. Zachumlaný jsi spinkal a jen občas tě probudily kostelní zvony nebo náš pes. Toho už znáš, je to fena a jmenuje Betyna. Takové rezavé chlupaté stvoření, co pořád štěká a skáče - na všechno a na všechny.

Tobě zima ale moc slušela. Od babiček a tetiček jsi dostal spoustu čepic, oteplovaček, bundiček a dalších nezbytností.

A tak jsi přes mráz i prdíky zažil svoji první zimu. Ta další už pro tebe určitě bude zajímavější.

Jak jsi vykoukl na svět

Fri, 26 Nov 2010 13:00:01 +0100

Můj milý Juniore, těchto pár řádků věnuji především tobě. A taky tvojí mamince. V okamžiku, kdy jsem tvoji maminku potkal, změnilo se vše. Celý můj život. A možná i celý

svět. A díky tomu, že jsem potkal tvoji maminku, začala se odvíjet i nitka tvého osudu. Když jsem tvoji maminku poprvé uviděl, vůbec mě nenapadlo, co mě vše čeká. A netrvalo to zas tak dlouho...

S maminkou jsme se měli (a máme) moc rádi. A když se mají dva rádi, tak se mají rádi čím dál víc. Láska má takovou zvláštní vlastnost, že je jí tím víc, čím víc ji rozdáš. A my jsme chtěli tolik rozdávat, až jsme to s maminkou nemohli unést a potřebovali jsme ještě někoho, kdo nám s tím pomůže. A proto jsi přišel na svět ty. Nejdříve jsi byl v maminčině bříšku, a byl jsi úplně malinkatý, menší než prstík. Pak jsi rostl a my jsme nejen viděli, jak roste mamince bříško, ale pan doktor má speciální zařízení, kterým jsme tě mohli i vidět. Mávali jsme ti, ale ty sis cucal paleček a měl jsi svých starostí dost. Musel jsi se připravit na svět, na vše co tě čeká. Ale občas jsi o sobě dal vědět - vytrčil jsi nožičku nebo ručku a mamince se zavlnilo bříško. Někdy mamince bříško poskakovalo - to jsi škytal. Jak jsi ale rostl, začalo ti být těsno a chtěl jsi ven.

Po devíti měsících tě tedy maminka statečně přivedla na svět. Když jsi poprvé ucítil vzduch na svém těle, byla noc a venku slabě pršelo. Bylo již chladno, protože začínal listopad a blížila dlouhá a mrazivá zima. Ty jsi ale neplakal. Až jsme se s maminkou lekli. Ale pan doktor tě polechtal na patičce a ty ses usmál. Takto malé děti se prý ještě neumí smát - je to prý jen taková křeč. Ale pokud křeč vypadá jako úsměv, je to jistě dobré znamení. A s tímto znamením se opět vše změnilo. Změnil se život mamince, mě a možná se změnil celý svět. Od této chvíle jsme nebyli již s maminkou my dva, ale byli jsme již tři a vše bylo od té chvíle mnohem hezčí.